(s) VÍROU
převážně vážně
(i když v křesťanství to tak vážné být nemusí)
Z duše nerad se formuji do krabičky, kterou mi někdo ukáže a snažím se ani druhým nelinkovat, jak by podle mě mělo křesťanství vypadat. Doktrína pro mě prostě není to nejpodstatnější a tak tu nebo onde občas narážím. Nedávno mě překvapil telefonát ženy, která se mi pokoušela říct, co mám podle Bible dělat jinak, protože mé vnímání je prostě špatné. Vydržel jsem skorem hodinu, než jsem to ukončil. Podle mě to takhle není. Víra je vztah. Osobní. Individuální. K Bohu. K lidem. K tomu, co nás obklopuje. A také k sobě samotnému..
Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.
Tak to je celé o mně. Jakoby mě ten svatý Jan znal. Nic dokonalého, spíš naopak. Kolikrát jsem si v životě říkal, že jsem úplně v pohodě a bylo to přesně naopak, to se snad nedá spočítat. Kolikrát jsem si myslel, že dělám správnou věc a byla to naprostá kravina. Ani to bych sečíst nedokázal.
Ale Pán Bůh byl vždycky na místě a připravený mě vést, případně nouze nejvyšší i nést. A trpělivý. Nekonečně trpělivý. Kdyby takový nebyl ..., ale to si vůbec neumím představit.
A tak se učím spoléhat se na Něj a ještě se v tom asi dlouho budu mset cvičit. Snažím se držet zábradlí, ale někdy se zase pustím svou cestou. Jak z toho ven?
