Lk 18,9-14 Celník a farizeus

Máme před sebou dva novozákonní texty a pojďme se podívat, jak spolu souvisí. A máme také dva hrdiny, kteří se potkali v chrámu. Potkali je možná silné slovo, protože byli každý jinde, ale viděli se a věděli o sobě. Alespoň farizeus o celníkovi jistě. Pojďme se na ně podívat:

Označení farizeus má pro nás evangelíky poněkud negativní konotaci. A nejen pro nás. Ve slovníku cizích slov se dočteme, že to je „stoupenec starožidovské náboženské sekty, která si činila nárok na samostatný výklad Mojžíšova zákona“, ale také „licoměrník, pokrytec, člověk dvojí tváře“.

Věřili, že důvodem židovského babylonského zajetí Židů bylo odvrácení od Tóry. Byli oddělení – p^eruším – od většiny Izraele, která podle nich zapomínala na některé zásadní náboženské tradice, odcházela od Hospodina a očekávali eschatologický Boží zásah v podobě příchodu Mesiáše. Nebylo to nebiblické. Třeba Ezdráš, organizátor návratu Židů z Babylona do Jeruzaléma, v rámci svých reforem vyzval Izrael: „″Zpronevěřili jste se, že jste si přivedli ženy cizinky. Rozmnožili jste provinění Izraele. Nyní vzdejte chválu Hospodinu, Bohu svých otců, a jednejte podle jeho vůle. Oddělte se od národů země a od žen cizinek!″ Celé shromáždění hlasitě odpovědělo: ″Ano, budeme jednat podle tvého slova″“. (Ezd 10,10nn)

Farizeů byla menšina – v Kristově době kolem šesti tisíc. Studovali Tóru a chtěli jí porozumět do posledního písmenka. Ale to my bychom rádi také, ne? To oni určili, že obsahuje 613 předpisů, z toho 365 zákazů a 248 příkazů. To oni oddělili Tóru plotem, aby se nemohlo stát, že ji někdo poruší omylem nebo z neznalosti. Analogicky to však aplikovali i na situace, které Mojžíšův zákon neřešil. Měli recept na všechno – můžeš versus nemůžeš. Rozporcovali den od soumraku do soumraku a život od početí do hrobu. Věřili, že když celý Izrael vydrží dodržovat jediný den Zákon, přijde Mesiáš.

Vidím v tom však dva problémy: První je v pro mě poněkud zvláštní víře, že Bůh je jako prodejní automat. Když do něj vložíme správný obnos, vydá zboží. A druhý v jejich předsazen důrazu na etiku lidským vztahům. Ne že by nebyl správný, ale vedl k pohrdání lidmi mimo jejich skupinu. Je třeba vědět, že přísně morálně stáli jistě výš než většina Izraele, ale právě to vedlo k jejich další izolaci. Nechtěli kupovat jídlo od těch, kdo k nim nepatřili, jíst v jejich domech a vlastně s nimi mít nic společného. Na jednu stranu tomu rozumíme – chtěli být odděleni od hříchu. Ale důsledek je patrný ve farizeově modlitbě v našem podobenství: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.“ Desátky totiž byly jedním z jejich klíčových důrazů. A jejich svaté oddělení vedlo k pohrdání lidmi. Jejich vlastní svatost jim zabránila uvidět, že očekávaný Mesiáš už přišel.

A očekávaný Mesiáš jim dal celkem jasně najevo, že problémem není jejich učení. Své učedníky totiž zavázal: „Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou;“ ale hned pokračuje: „ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní. Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli: rozšiřují si modlitební řemínky a prodlužují třásně, mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagógách, líbí se jim, když je lidé na ulici zdraví a říkají jim 'Mistře'.“ A končí: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít.“ (Mt 23,1-14)

Tak to by byl farizeus. A teď celník. Zatímco farizeové byli vlastenci a šlo jim o Izrael, byli celníci vlastně kolaboranti, dnes bychom možná řekli dezoláti. Od římské okupační vlády si pronajali právo vybírat nejrůznější poplatky, dnes bychom nejspíše řekli daně, sociální a zdravotní, parkování, vodné, stočné, svoz odpadu a já nevím, co ještě. Museli odvést předepsanou částku státní pokladně a tu samozřejmě potřebovali vybrat včetně nějakého zisku pro sebe. Ve výsledku si tak poplatky určovali celkem libovolně. Fungovalo to trochu jako moderní multilevel marketing: římský prokurátor pronajal ve veřejné dražbě výběr daní správci, ten jej přepronajímal okrskovým hejtmanům a ti zase místním celníkům. Na ně dohlíželi hejtmanovi úředníci – publikáni. Každý z nich musel k tomu, co měl povinně odvést, připočítat něco pro sebe. A víme, že hlavu si s tím zase tak moc nelámali. A tak byli celníci na jednu stranu římští přisluhovači a na druhou podvodníci. Poplatky římské moci byly pro Žida násilím na jejich náboženské a národnostní svobodě a nadto ještě zlodějnou a tak není divu, že celníci byli i izraelského společenství vylučováni.

Pán Ježíš nehodnotí ani nepreferuje žádnou ze skupin. A příslušnost k žádné z nich člověku nebrání přijít za Bohem. Zacheus byl zřejmě hejtmanem v okrsku Jericha, evangelista Matouš celníkem v Kafarnaum. Apoštol Pavel byl farizeus a nestyděl se za to. „Zdá-li se někomu jinému, že může spoléhat na vnější věci, já tím víc: obřezán osmého dne, z rodu izraelského, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů; jde-li o zákon – farizeus; jde-li o horlivost – pronásledovatel církve; jde-li o spravedlnost podle zákona, byl jsem bez úhony. Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu.“ (Fp 5,4-7) A tady bych řekl, že je klíč k dnešnímu podobenství. Apoštol své farizejství konstatuje, nepředkládá je za zásluhu. Byl bez úhony, ale bez Krista by to vlastně nic neznamenalo. 

Pro mě toto podobenství není návod jak na Boha. Když to budeš dělat takhle, bude to správně. Před Pánem Bohem stojíme každý sám ze sebe. Nemá cenu si na nic hrát. Asi se shodneme, že nechceme být jako farizeus. Ale nejsme někdy takoví? Za sebe se přiznám, že ano. Mám v životě chvíle, kdy říkám Pánu Bohu: sloužím, snažím se, dělám, co můžu a teď tohle. Většinou je to tak v době, kdy se mi přihodí něco zvlášť nedobrého. Ponechám stranou, že si za to často můžu sám, ale mám někdy tendenci Bohu připomínat své zásluhy. A vyžadovat za ně minimálně, aby se mi neděly nepříjemné věci. Ale pak si řeknu – není to zbytečné? Připadám si jako dítě, které si říká o pochvalu.

Na druhou stranu ale nemá valný smysl ani stylizovat se do role celníka. Ne, že bychom měli zvlášť hřešit, abychom toho měli co nejvíc zápisků jako Čeněk Jirsák v Poláčkových Bylo nás pět: Vedl si deníček ke svaté zpovědi a když se mu povedl obzvlášť kvalitní hříšek, pochvaloval si, že to pan farář ještě neviděl. Ani o to Pánu Bohu, myslím, nejde. „Když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci; ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazovali, že se postí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ (Mt 6,16nn)

V podobenství nejde o to, co, kdo a jak dělal, ale jak a s čím přistupuje k Bohu. Není nejpodstatnější, jestli jsme plnili všechna náboženská přikázání nebo jestli za sebou máme poněkud pohnutou minulost. Podstatné je, jak otevřeně se k Bohu stavíme.

U celníka je to jasné. Když se začteme do epištoly Efezským, vnímáme, že i farizeové patřili k těm, kdo se vzdalovali Bohu, „žili sklonům svého těla, dali se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní“. (Ef 2,3)

V tom není rozdíl mezi domněle spravedlivým a přiznaným hříšníkem. V tom jsme si rovní a v tom potřebujeme Boží lásku, o které epištola do Efezu svědčí. A k tomu potřebujeme víru. „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.“ (v. 8n)

A tady by se vlastně dalo skončit. Ale to by nebylo celé. Ono to totiž má nějaké důsledky.

Nemáme se srovnávat s druhými, zvlášť ne, jsme-li lepší křesťané. Nemáme od toho odvozovat své zásluhy, o tom to dnešní podobenství trošku je. To je obvyklé ve vězení. Kradl jsem, ale nikomu jsem fyzicky neublížil. No, možná jsem ho trochu praštil, ale neskončil v nemocnici. Skončil v nemocnici, ale přežil. Umřel, ale nebyla to babička. Byla to babička, ale dítěti bych neublížil. Trochu absurdní divadlo, které člověku v důsledku brání k Bohu přijít a začít na sobě nějak pracovat.

Ale to neznamená, že bychom tady neměli být pro druhé. Četli jsme: „Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši, aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši“. (v. 6n) A jak na to: „Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.“ (v. 10)

Přiznám se, že jsem dnešní dvě čtení vybral z perikop Jednoty bratské, která je patrně ne náhodou proto neděli spojila. Křesťanství není o tom, slnit všechny náboženské úkony, ale být tady pro druhé.

Mám jednu tetičku v nejlepších letech a ta mi často říká, že neví, proč ji tady ještě Pán Bůh nechává. Vlastně stačí nechat ji, aby mi vyprávěla, jak strávila den. A pak jí na těch příbězích jen ukázat, kolik lidí za ten den potěšila třeba jen tím, že si je vyslechla nebo si s nimi povídala. To vůbec není málo.

Tak ať nám všem Pán Bůh dává sílu být tady i pro druhé, i když nás někdy neskutečně štvou třeba tím, že víru prožívají jinak než my.