Ž 25 Trochu o modlení

Dnes máme před sebou trochu zvláštní žalm. Žalm plný pokání ale i naděje. Vykladači se tak docela neshodují, pro jaké účely byl napsán. Někdo si myslí, že se tak modlí kdosi obžalovaný, jiní mají zato, že byl zařazen do liturgie při svátku obnovení smlouvy. Spis Šimuš Tehilim („Užití Žalmů“), jehož autorem je zřejmě židovský učenec Chaj Ga'on (939–1038), uvádí, že recitace 25. žalmu je nápomocná těm, kteří zažívají nejrůznější problémy, neštěstí či zakoušejí útlak. Tak se na to pojďme společně podívat. Znal jej i Antonín Dvořák, který nezhudebnil jen žalm o dva před tímto, ale i čtyři z našeho dnešního, konkrétně verše 16–20: „Popatřiž na mne a smiluj se nade mnou, neboť jsem opuštěný a ztrápený. Soužení srdce mého rozmnožují se, z úzkostí mých vyved' mne. Smiluj se nade mnou! Viz trápení mé a bídu mou a odpust' všecky hříchy mé. Ostříhej duše mé a vytrhni mne, at' nejsem zahanben, neboť v Tebe doufám.“

Víte, my jsme si od reformačních dob zvykli klást důraz na výklad Písma a je to jistě správně. Ale někdy postě potřebujeme zastavit a věci si tak nějak vnitřně prožít. Neformulovat je do slov. Posledních několik let mě fascinuje spojení víry s hudbou. Často to mám tak, že zavřu oči a prožíván to, co s Pánem Bohem prožít chci. Beze slov, bez přemýšlení. Sopranistka Eva Urbanová řekla: „Kdyby Dvořák nenapsal nic než Biblické písně, tak to stačilo. Když je mohu zpívat, cítím se jako v nebi.“ Když jsem to říkal naší skvělé varhanici Jiřince, netvářila se úplně souhlasně, ale pověděla, že pěvkyně to tak může mít.

A přidám na úvod ještě jednu poznámku: Žalmy byly kultické zpěvy. Zpívaly se při bohoslužbě podobně, jako my zpíváme písně z kancionálu. Někdy, když si je čtu, mám pocit, že kdosi dávno přede mnou prožíval to, co já a že to Pánu Bohu dokázal říct daleko lépe. Někdy, když je mi hodně úzko, těžko zapojuji mozek a hledám slova. A pak prosby těch, kdo nás předešli, mohou pomoci. Vezměte to, prosím, jako mé svědectví. V pátek přišel ke mně do kanceláře klient se slovy: „mám se dobře, copak křesťan se může mít špatně“? Ano, může. Ale žalmy ukazují, co by se s tím možná dalo dělat.

A teď už pojďme ke slovům 25. žalmu. Na začátku máme něco, bez čeho by to to vlastně nešlo. K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši. Poměrně vzácně se v tom shodují všechny české překlady, které používám. Říkal jsem, že se můžeme slovy žalmu i modlit. Ovšem není to nic automatického, jako když se někdy modlíme Modlitbu Páně. Anebo jako když někdy zpíváme kancionálové písně. Je v tom duše. Ne jakákoli, ale naše vlastní.

Modlitba není automat, splněná povinnost nebo nějaká obřadní zvyklost. Modlitba je vztah, rozhovor. A tak tam patří i to následující: v tebe doufám, Bože můj. Bůh bude jednat. Uslyší, něco udělá, odpoví, zareaguje. A pak je to o naději a vyjádření prosby v konkrétní situaci: Kéž nejsem zahanben, ať nade mnou moji nepřátelé nejásají. Známe Davidovu situaci, víme, jak se ocital v těžkostech. Tu svou vlastní vinou, jinde důsledkem své věrnosti Hospodinu. Víte, v životě se nám často něco nepodařilo. Něco jsme zvorali sami, za něco až tak nemůžeme. Potkávám se s tím často v terapiích a rozhovorech. Ale také ve vlastním životě. Někdy to má důsledky i do budoucna. A stává se, že nás to ovlivní i na léta letoucí. Mám teď třeba ve svém okolí člověka, který kupil chybu na chybu, vytloukal klín klínem, aby zakryl, že není tak dobrý a úspěšný, jak se snažil ukazovat svému okolí. A každý z těch klínů byl větší, než předcházející až to skončilo vraždou. Je ve vězení a ještě tam nějakou dobu bude. To nezměníme. Naše chyby, nebo chcete-li hříchy, prostě někdy mají důsledky. Davidův syn, kterého měl s Bat-šebou, zemřel. Nicméně žalmista ukazuje cestu a o cestě také celkem explicitně mluví. Splnění prosby, aby nebyl zahanben, dává do souvislosti se vztahem k Bohu: Ano, nebude zahanben, kdo skládá naději v tebe, zahanbeni budou věrolomní, vyjdou s prázdnou. Pán Bůh není automat na splněná přání. A tak žalmista dodává: Dej mi poznat svoje cesty, Hospodine, uč mě chodit po svých stezkách. Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě, vždyť jsi Bůh, má spása, každodenně skládám svou naději v tebe.

Osobně tady vnímám dvě roviny. Ta první je „Pane, ukaž mi, co a jak mám dělat, dej mi vzor“. A Hospodin nám jej dal. Kdybych se teď zeptal, kdo ten vzor je, bylo by to skoro nepatřičné. Protože odpověď je pro křesťana zřejmá, je nasnadě. Tak nasnadě, že i děti, kterých se tetičky v besídce ptávaly a ony byly zvyklé odpovídat „Pán Ježíš“ by měly pravdu. Ale já to prostě neumím. Nejsem Pán Ježíš a skoro myslím, že nikdy nebudu tak dokonalý, abych se vždycky rozhodl správně. Abych žil tak, jako žil On. Abych nedělal chyby. Vlastně ani vždycky nedovedu skládat naději v Hospodina na první dobrou.

A tak je tam druhá prosba: svým stezkám nauč mě. Anebo v 5. verši: uč mě pravdě své. Učení se je proces. Dlouhodobý proces. Nepředpokládá, že to všechno půjde hned. Když se dítě učí chodit, padá. Když se učí z plenek na nočník, je ten proces ještě patrnější a dá se vnímat různými smysly. I čichem. Prostě to nejde hned. Ale je v nás něco, co nás táhne k dobrému. Něco, co způsobuje, že se ten klučina nebo děvčátko chtějí zvednout a naučit se stát a pak běhat anebo si do plenek nedělat. Prostě věří, že to tak bude lepší. A tak se snaží. Řekl bych, že s námi je to stejné. Snažíme se, padáme, vstáváme, umýváme se, když jsme znečištění a tak dále.

Ale ne proto, abychom si zasloužili Hospodinovu přízeň, abychom Mu ukázali, jak už jsme dobří a co už jsme všechno dokázali. Proto se k nám Pán Bůh nesklání. On to dělá tak nějak ze své vlastní podstaty: vždyť jsi Bůh, má spása, každodenně skládám svou naději v tebe. B21 překládá zachránce. A já vlastně nevím, jestli tady jde o spásu v tom věčném slova smyslu anebo a záchranu v konkrétní situaci tady na světě. Mám spíš tendenci přiklonit se k tomu druhému, protože jsou za tím slova každodenně s kládám svou naději v tebe. ČSP se s tím dokonce vyrovnal překladem po celý den očekávám na tebe. Žalmista neskládá v Pána Boha naději, protože si to svou dokonalostí nebo poslušností zaslouží, ale protože On je spása. Neříká: dneska jsem byl celý hodný, a chci odměnu, nýbrž: Nepřipomínej si hříchy mého mládí, moje nevěrnosti, pamatuj na mě se svým milosrdenstvím pro svou dobrotivost, Hospodine. Tak to prostě je. A ještě jednou sáhnu do ČSP: Vzpomeň na mě podle svého milosrdenství, kvůli své dobrotě, Hospodine. Kraličtí pak mají: podle milosrdenství svého pamětliv buď na mne pro dobrotu svou, Hospodine. A B21: ve své lásce však na mě pamatuj, Hospodine, pro svoji dobrotu!

Trošičku si to shrňme: Hospodin je slitovný, od věčnosti milosrdný a také dobrotivý. A také je přímý. To jsou Božské vlastnosti, předkládané Davidem ve verších 6-9. Tak Jej zná David, a tak se Jej učím poznávat i já, my.

Božské vyučování má ovšem některé nezanedbatelné předpoklady. Předpoklady v nás samotných. Přesněji ve mně samotném: V první řadě naše víra, že tomu tak je a že Hospodin tyhle vlastnosti skutečně má. I když je současně Král králů a Pán Pánů. A že já sám jsem Jeho dítětem, že Mu stojí zato zabývat se mnou jako jedincem. Že se tyhle božské vlastnosti týkají i mě. Není to vůbec samozřejmé. Jak by to tak mohlo být, když mi doma říkali – a teď si vypůjčím konkrétní slova ze své rodiny – že jsem pro praktický život nepoužitelný. Že ve škole pořád zlobím a dobré známky nestačí. Nebo že si musím na noc lehnout na otoman v průchozím pokoji, protože na mé obvyklé posteli odpočívá kočička, která brzy umře. Oni to tak nemysleli, ale někde hluboko na duši se vám to usadí. Znáte ten pocit? Na gymnáziu už pak nebyly ani ty známky tak dobré a tak mi má dcera, když ji kárám, občas řekne: „tati, ale já jsem neměla trojku z chování“. Mimochodem – to jsou hříchy mládí, které Hospodin nebude připomínat. Ale on se tu a tam někdo takový bohužel najde. A když nás i naši nejbližší vidí takhle, jak bychom mohli mít nějaký význam pro Stvořitele nebe i země, v něhož věříme? A tak ještě jednou připomenu svědectví 25. žalmu: Hospodin je slitovný, od věčnosti milosrdný a také dobrotivý.

Druhým řekl bych nezbytným předpokladem je ochota dát se vyučovat. Přiznání, že to prostě potřebuji. Že zdaleka nevím všechno. Že nejsem dokonalý a že neumím chodit. Že by se mi ta plena prostě ještě tu a tam hodila. Naštěstí, když to chceme vědět, tak nám to Pán Bůh tu a tam ukazuje. Ono se prostě někdy něco nepodaří, doženou nás naše dávná i nedávná pochybení nebo vlastní slabosti. Zaplatíme pokutu tam, kde víme, že radar měří rychlost. Stokrát jsme tam jeli správně a po stoprvé zapomeneme. Přijdeme domů unavení a zvýšíme hlas na děti, i když jsme si tisíckrát řekli, že to je k ničemu. Chyba není v těch, kdo tam umístili radar, ani v dětech, které drží v ruce mobil i když vyndávají nádobí z myčky, ale v nás. Hospodin je dobrotivý, přímý, proto ukazuje hříšným cestu. On pokorné vede cestou práva, on pokorné učí chodit po své cestě. Kraličtí překládají tiché, ČSP pokorné a B21 ponížené. Vyberme si. Žádný z překladů tam nemá „dokonalé“. Téma cesty se ve 22 verších 25. žalmu opakuje celkem 5x a to je skoro dost. Ve všech žalmech 74x. A to jsou k tomu ve 25. žalmu ještě dvě stezky.

A konečně tím třetím předpokladem je poslušnost. Hospodinovy stezky jsou totiž vždy laskavé a věrné těm, kdo plní jeho smlouvu a jeho zákony. Víra, ochota a poslušnost. Skoro bych řekl že v tomto případě je pořadí naznačené žalmem důležité. Když budeme klást důraz na poslušnost bez víry a ochoty dát se o Něj vést a vyučovat, dojdeme k zákonictví. Ale víra v Hospodinovu dobrotivost motivuje k ochotě a ta vypůsobí poslušnost.

Hospodinovu přízeň si nemůžeme nijak zasloužit. Ta tady jednoduše je. Proto nemá příliš smysl se k Němu vlísávat, říkat Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník (L 18:11) a ukazovat Mu, jak jsme dobří. Právě naopak. Pomůže, když před Ním a hlavně sami před sebou přiznáme, že tomu tak není. Už jsem zmínil, že „hříchy našeho mládí“ nám tu a tam někdo připomene. Kdybych někde našel svá gymnazijní vysvědčení, budou tam jistě viditelné. A ještě někde jinde. I Job, o kterém čteme, že byl muž bezúhonný a přímý, bál se Boha a vystříhal se zlého (Jb 1,1) a sám Hospodin o něm satanu potvrdil, že nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého. (Jb 1,8) se Pána Boha ptá: Kolik je mých nepravostí a mých hříchů? Dej mi poznat mou nevěrnost a hřích.

Náš dnešní žalm toho má s Jobem společného ještě více. I on si v soužení dokázal zoufat: Proč skrýváš svou tvář a pokládáš mě za svého nepřítele? Kolik je mých nepravostí a mých hříchů? Dej mi poznat mou nevěrnost a hřích. (Jb 13,24-28) Měl ten pocit, přestože my z nadhledu biblické zprávy víme, že jej Hospodin neopustil ani na chvíli. Chceme se učit cestě Hospodinově, protože ta vede k cíli. Ale někdy může vést ledaskudy: I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují. (Ž 23,6)

Žalmista má dnes nohy v síti, jeho srdci přibývá soužení, má úzkost, cítí se ponížen, prožívá trápení, doléhají na něj hříchy, zavile jej nenávidí nepřátelé. (16-19) Známe něco z toho? Víme, jak na to? Skoro bych chtěl říci s profesorem Hrbolkem z filmu „Marečku, podejte mi pero“ že o tom už dobrou čtvrthodinu hovoříme. Ale někdy to s Pánem Bohem prostě můžeme mít jako žalmista anebo Job: hrozím se ho, chci mu porozumět, ale mám z něho strach. (Jb 23,15). Ale i Job nakonec může vyznat: Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný. Kdo smí nerozvážně zatemňovat úradek Boží? Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám. Rač mě vyslyšet a nech mě mluvit; budu se tě ptát a poučíš mě. Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. (Jb 42,2-5)

A jsme zase u našich tří předpokladů: Víra, ochota a poslušnost. Jak se vyrovnat s hříchy mládí, o tom víme. Známe to. Důvěřovat, že Hospodin je slitovný, od věčnosti milosrdný a také dobrotivý. Tak dobrotivý, že pro naši záchranu se v Pánu Ježíši Kristu sám obětoval. Poslední dobou mám velký respekt, když tahle slova říkám. Zdá se to být jednoduché. Ale když si připomenu události Velkého Pátku, je to pro mě krystalická hrůza a bolest. I ta bolest Bohu stála za každého z nás. Za mě, za každou z vás osobně. Já si vaše jména ještě všechna nepamatuji. Ale Pán Bůh je zná.

A tak společně vykročme na tu cestu nebo stezku a dejme se Hospodinem vést. A když z ní někdy na chvilku sejdeme, On nás vezme za ruku a povede. Když budeme chtít a dáme se.

Pán Bůh je s námi. Amen.

Bethesda | 29. září 2024