Duchovní nebo laik?
Vašek
3. 8. 2025

Jak kdy a jak na co...
„Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.“ (Ga 6,2) I bez ordinovaného kazatele. Pastorace a zpovědní rozhovory, které k ní patří, byly po staletí z dobrých důvodů doménou kněží: Jak dlouho je třeba běžně dostupný text Bible? Až lutherská reformace či u nás Jednota bratrská (a to není v dějinách církve tak dávno) vyzdvihly všeobecné kněžství. Jsou-li k němu v Písmu jaká povzbuzení, pak i tady. A jestli jsem za něco v Soukenické velmi vděčný pak mimo jiné, že když je mi těžko nebo si jen nemám s kým popovídat, můžu zvednout telefon a mám kam zajít. Někdy je to duchovní rozhovor, jindy přátelské povídání. A leckdy můžu ve svobodě bezpečně mluvit i o svých zápasech a hříších. Ani tehdy nepotřebuji přímo kazatele. Jakub v závěrečných radách své epištoly píše: „Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni.” (Jk 5,16). Naznačuje tím i terapeutický význam zpovědi a rozhřešení? Ujištění o Božím odpuštění prostě je dobré slyšet na vlastní uši. Pro mě určitě. Blízkost a pomoc "všeobecných kněží" nezažívám sám. Dovolte mi nemnohá svědectví:
Maminky v kněžském
Před časem jsem mluvil o přání přivést některé ze svých klientů do soukenických lavic. A děje se to: Jedna babička s vnučkou (prostřední generace bohužel sedí a ještě nějakou dobu bude) se chystá. Jedna dáma chodí na maminky, druhá se odhodlává. Mimochodem ta první zažívá velmi těžkou životní etapu, druhá se ještě k tomu ostýchá: „Když u vás v kostele budou ty maminky svaté a určitě neřvou na děti jako já“. Napsal jsem to jedné ze sborových rodiček a dostalo se mi odpovědi: „to měla přijít už minule, když jsem vyprávěla, jak jsem se dozvěděla, že na mém pohřbu budou děti vzpomínat na to, jak jsem na ně křičela ;-)“. Zdá se, že maminky mezi sebou mají uzdravující klima. Bezpečné, láskyplné, přijímající, nehodnotící a nekritizující. Budující vztahy. Nespadlo z nebe. Vím, že se o to cíleně snaží a mám z toho velikou radost. Není k tomu třeba ničeho mimořádného. A někdy to může být ještě obyčejnější: Klientka mi nadšeně volala, že ji sestra ze Soukenické pozvala na vycházku vánočními trhy. Myslím, že spíš se svařákem než s Biblí. Ale cítí se přijímaná. Mimochodem přišlo to právě v den, kdy dostala další zlou zprávu. Nebyla sama. Náhoda? Odpověď na tisíckrát opakovanou otázku, jak do Soukendy přivést nové lidi?
Zdravé versus nemocné
Jak na to? Buďme přirození, pravdiví a také trochu vnímaví. Prostě normální. Dovedeme to. Ovšem umíme i opak. Zdeněk Vojtíšek před čtvrt stoletím napsal pro tehdejší Bratrskou rodinu sérii tří článků s trochu provokativním názvem Znaky sekty v Církvi bratrské? Píše mimo jiné: „při kontaktech s nevěřícími jsou někdy křesťané ochotni využít manipulativní chování. Patří k němu jistě přehnaná a nevěrohodná laskavost, s níž se nevěřící v našich sborech někdy setkají. Tato "láska" však často postrádá přirozenou uctivost a respekt ke svobodě druhého člověka. I mnoho svědectví bývá manipulativních: kvůli dobrým úmyslům se někdy raději zamlčí podstatné okolnosti či záporné zkušenosti, leccos se naopak upraví více dramaticky, aby pointa co nejvíce vynikla.“ Kdo jsme to někdy v dobré víře neudělali?
Poslední rok jsem se intenzivně zabýval možnostmi psychoterapie u obtíží vzniklých působením direktivního a manipulativního náboženského přístupu. Pokusil jsem se porovnat co může být v církvi léčivé a co zatěžující. Otevřené vztahy a bezpečné prostředí bývají jedním z rysů zdravého společenství. Patologie přibývá s řízením a vyžadováním pastoračních zásahů autoritou kazatelů a určených vedoucích s tím či oním "biblickým" zdůvodněním. Nejednou šlo o nástroj manipulace a snahu získat kontrolu nebo dokonce nadvládu nad životy druhých. I v českém prostředí. Masivně na přelomu osmdesátých a devadesátých let, tu a tam i nyní. Pokušení mocichtivostí rozpracoval v psychologii Alfred Adler stejně jako Freud svádění sexem. Jsou stejně nebezpečná. Ale jako bychom se do "boje proti hříchu" nechali šikovat raději jen starým dobrým Sigmundem...
Acylpyrin nebo lékař?
Přátelské a vzájemně se podporující vztahy jsou nenahraditelné. Občas však situace i Písmo vybízí dojít za presbytery: „Je někdo z vás nemocný? Ať zavolá starší sboru a ti ať se za něj modlí a mažou ho olejem v Pánově jménu.” (Jk 5,14). Maminka léčí dětskou teplotu acylpyrinem, ale se zlomeninou jde k lékaři. Někdy to prostě laicky nestačí. Mé zkušenosti ukazují na zásadní rozdíl mezi přátelským povídáním v kavárně, pokecem v autě, pastorační návštěvou nebo poradenským sezením. Všechny mohou pohladit duši, ale mají rozdílná východiska, cíle i přístupy. Rád se potkávám s naším kazatelem správcem. Jen je to jiné, když jen tak klábosíme o kriminále nebo o fotbale a když jej prosím o pastorační podporu. Potřebuji obojí.
Tu a tam se u svých klientů z náboženského prostředí setkávám s bizarními laickými ovšem o to důrazněji pseudobiblicky podtrženými "křesťanskými" radami: „Tatínka musíte mít rádi, i když je na maminku hrubý, je to tak v Desateru.“ V lepším případě nepomůžou, v horším ublíží. Častěji než často slýchám bolestné reakce na floskule typu „Pán mi řekl“. Nevím jak vám, ale mně přijdou trochu pyšné a trochu manipulativní. Bývají příčinou frustrace: „nikdy jsem to nezažil, Bůh ke mně nemluví, nejsem křesťan“. Leckdy je prostě na místě odbornější podpora. V pastoraci se jí může ujmout starší, diakon, kazatel, kněz. Po mém soudu však ne každý. Potřebné dovednosti nepřicházejí automaticky se zvolením nebo ordinací. Měl*a by mít alespoň základní pastorační vzdělání (třeba z ETS), umět rozpoznat své kompetence a také určit, kdy už je zapotřebí profesionální pomoc. A rozhodně laskavé srdce, chcete-li pak osobnostní předpoklady, nezbytné je i duchovní obdarování. Chcete-li pak charizma. Jsou různá a je to tak fajn (Ef 4). Skvělý gynekolog obyčejně nevyoperuje nemocný žlučník. Excelentní vykladač Písma, chcete-li pak učitel, ještě nemusí být dobrý pastýř.
Pastorace = vztah
Základním předpokladem je kvalitní pastorační vztah a vzájemná důvěra. Ty nelze naordinovat, už vůbec ne nařídit ani nevznikají s uvedením do úřadu. Máme právo vybrat si za kým jít. Víte, velmi důvěřuji čtyřem nebo pěti členům soukenického staršovstva. Dvěma ne. Zbylé tolik neznám. Myslím, že je to tak dobře. Možná to máte podobně, jen se třeba neshodneme v konkrétních lidech. Někomu je bližší člověk X, jinému Y. Máme rozdílné životní zkušenosti, výchovu či vzdělání, liší se naše spiritualita, pohled na Písmo i sám život. Ale jako celku staršovstvu věřím a pomáhá mi to. I v práci. Kamarády totiž do terapie ani poradenství neberu. Když v přátelském povídání narazíme na duchovní bolesti nebo obtíže ve sboru, často jim doporučuji skupinky nebo kazatele. Jen na rozhovor s nimi někdy dost dlouho čekají. A tak jim navrhnu starší. Ti je však zpravidla nepokřtí, nevyslouží Večeři Páně. Někdy jsou duchovní nezastupitelní a neměli by se toho zříkat. Potřebný se ale jen málokdy ozve sám a ostych nepřekoná na povel. Dokonce se často navenek tváří, že přece vůbec potřebný není. Ale to empatický pastýř ví a pracuje s tím. Nečeká, hledá. Pán Ježíš to radí třeba v podobenství z Mt 18 a Lk 15. I jinde.
Když někoho pozvu do Soukenické, nerezignuji na další terapii. Zdravé prostředí ji může podpořit stejně jako horské sanatorium léčbu respiračních nemocí. Kdysi jsem vzal jednu ze svých tehdejších klientek na nedělní shromáždění. Mlela z posledního a měl jsem o ni dost velkou starost. Modlil jsem se. A stalo se něco, co považuji za nadpřirozené Boží vedení a co šlo úplně mimo mě: Její kamarádka ji pozvala na oběd. Něco normálního, běžného. Něco, co se dělo vždycky. Ale tehdy to pomohlo víc než naše terapeutická sezení, v nichž jsme pak ještě pokračovali. Všeobecné kněžství prostě funguje a díky vám všem, kdo do něj třeba i nevědomky vstupujete.