(s) NELOU

TÁTA

jsem hrdý. Vlastně nejhrdější. "Tati, já jsem jediná věc, co se vám s mámou dohromady fakt povedla", komentuje to Nela a má vlastně docela pravdu. Narodila v lednu 2010 (abych nemusel pořád opravovat věk). První léta jsme spolu prožili hodně natěsno, byl jsem na "mateřské". Je pro mě jedním z hlavních smyslů života, inspirací, motivací, ale také zrcadlem. Je regulérně prdlá a je to zábavné. Ale žijte v tom! Když na otázku "Nelo, myslíš si, že jsem úplně blbej?" v telefonu uslyšíte: "No, tati, úplně jako ne".

Nastavuje mi zrcadlo s někdy až překvapivě ostrými konturami. Jsem na ni pyšný - nejvíc asi proto, jak je empatická a má ráda svět kolem sebe i lidi v něm. Díky ní často hledávím.sám sebe. Nutí mě víc se zamýšlet nad tím, jak chápu svět já a jak její vrstevníci.

Je nesmlouvavým ktitikrm i mé práce. Když se mě ptala na rogeriánkou terapii, říkal jsem jí vtip o tom, že stačí zopakovat klientovu poslední větu a máme hotovo. - Prosím tě a na to jsi studoval jak dlouho?!? O kriminále si nastudoval kdeco a o jeho chovancích také. Jednou mi volal klient zrovna ve chvíli, kdy jsem se chystal na nějaké vystoupení v kostele: Prosím tě, běř ven a řekni mu, že teď nemůžu, ať zavolá navečer. Vysvětlovala mu to dvace minut, tedy celou pololenou denní dávku telefonování. A už ví, že se to nesmí.

Stejné je to i s kázáním. Pan docent Vojtíšek říkává bonmot o délce kázání, že co je nad dvacet minut od ďábla jest. A tak za největší ocenění beru její odpověď na otázku, jak se ji líbilo: No, na to že dvanáct minut bylo od ďábla, tak vlastně docela dobrý.

Tak to je má skvělá dcera a náš vztah. Pojďte se s ní seznámit.