Jak jako křesťan může!?

Nebojte se, nebudu vás unavovat teoriemi, zmíním jen, že jedním z pilířů rogeriánské psychoterapie, jíž se zabývám, je bezpodmínečné pozitivní přijetí klienta terapeutem. Ten nesoudí, nehodnotí, netváří se jako vševědoucí expert. Naslouchá a nabízí intervence. Zlí jazykové tvrdí, že rogerián po klientovi zopakuje jeho poslední větu a má vyděláno. Když jsem to jednou vyprávěl Nele, přivřela oči a její intervence zněla: „A tati, na to jsi prosím tě jako studoval jak dlouho?“ Obdivu k otci v tom tónu nebyla ani špetka.

Víte, dlouho jsem si myslel, že právě v tom přijímání jsem dost dobrý. Až nedávno mi v mailu s objednávkou párové terapie klient o sobě napsal věci, které mě poněkud pohoršily. Možná nejvíc to, že se jako křesťan pezentoval, ale nic, co psal, tomu neodpovídalo. „Jak jako křesťan může?“ Ale jo, i mezi věřícími jsem se s tou otázkou setkal. Někdo má prostě na život svůj jasný pohled a jím poměřuje všechny ostatní. Bible před tím varuje: „... ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl". (1Kor 10,12) Týká se to i terapeutů a pastýřů. Tady jsem prostě hned na počátku selhal. Ale ten muž začal brzy otevírat svůj život a já jsem mu rozuměl stále víc a víc. Zvykl jsem si se za své klienty modlit a prosit Pána Boha o moudrost a tak věřím, že On dal tenhle zlom a naše společná práce byla, zdá se, dobrá. Často vnímám, že máme sklony hodnotit vnější projevy lidí kolem sebe a jejich motivaci nevíme zhola nic. Přirozeně, ovšem nikoli správně, si pak dosazujeme výklady, založené především na vlastních zkušenostech.

Celé mě to vrátilo ad fontes – tedy ke kořenům Rogersova učení a myslím, že i k Pánu Bohu. Může být křesťan nevěrný svému partnerovi? Může se rozvést, může žít s někým na hromádce, může to nebo ono? Podle mě může. Přesněji řečeno může se mu to stát. Všem milým kolem sebe ze srdce přeji, aby se to jich ani jejich blízkých netýkalo.

Když přijdu s nastaveným zrcadlem, aby můj bratr viděl, jak je hrozný, nejsem si jistý, že to povede k něčemu jinému, než k mému vlastnímu uspokojení jak jsem dobrý. Maximálně snad k tomu, že se začne v kostele tvářit jako etalonový křesťan a to bude vůbec špatně. Bude-li mě však motivovat láska k bližnímu a touha jít kousek cesty s ním, může se stát, že mi začne důvěřovat. Víte, když vás obviňuje svědomí nebo, chcete-li, Duch Svatý, není to nic příjemného a nevidím důvod ještě přikládat pod kotel. A když neobviňuje, nepomůže než modlitba. Mě drží při zemi varování z 1Kor 10:12 a povzbuzení v následujícím verši: „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát." A mimochodem - původní řecké sloveso tam je v minulém čase. To znamená: vzpomeňte si, že doteď jste všechny zkoušky přestáli. Zvládnete i tuto!

Bez pozitivního vztahu si napomínání raději nechám pro sebe. Ale vážně pro sebe. Nikoli pro kamarády nebo další farníky. Tam by ty konce mohly být ještě horší. Psaní, že řecké „parakalein“ znamená povzbuzovat stejně jako napomínat je trochu nošením sov do Athén a tak si to odpustím. Ale třeba Žd 10:25 či 2Tm 4:2 nebo Jd 1:3 a jinde ...

Mám kolem sebe několik lidí, jimž církev příliš nepomohla. Třeba ženu, která opustila těsně před slavením stříbrné svatby muže a děti (už skoro dospělé) a šla bydlet sama do pronajaté garsonky. Jinou, jejíž muž měl řadu let paralelní vztah s jinou dámou. Nebo muže, jehož rodinná výchova v charizmatickém prostředí dovedla k větě, jíž se mi představil: „Dobrý den, jmenuji se tak a tak a nejsem křesťan“. Byl. Ženu již pietistická výchova dovedla k domněnce, že ať udělá cokoli, bude to vždycky špatně a Pán Bůh ji nemůže mít rád. Budoucí maminku přesvědčenou, že potrat, při němž málem zemřela, byl trest shůry za to, že si, ač vdaná, vyměňovala nevinné SMS s jiným mužem. Mimochodem – úzkost z Pána Boha (nikoli bázeň před Ním) nebo různě pokřivené představy o Něm jsou u klientů dost frekventovaná témata. Apoštola Petra můžu vidět jako arogantního velkoústého chlubílka, slibujícího Pánu věrnost až za hrob, ale i jako oddaného učedníka, jdoucího v upřímné snaze za Ním až tam, kam se nikdo jiný neodvážil a tváří v tvář smrti mu došla odvaha. Obojí tam vidím. A záleží jen na tom, odkud se dívám a jaký je můj vztah k němu.

Rogeriánský terapeut za klienta neudělá vůbec nic. Může se jen pokusit vytvořit bezpečné prostředí a být s ním. A tak si říkám, že důvěra, s níž mi klient svěří svá selhání, obavy, nejistoty i hříchy, je zázrak. DOufá a snad i zakouší, že jej nebudu hodnotit ani odsuzovat. Jo a málem bych zapomněl: že to nebudu vyprávět dál. Přál bych si, aby i v církvích bylo podobně akceptující prostředí, kde budeme mít blízké přátele, jimž se můžeme svěřit. Ano, i vyznat své hříchy. Těm nejbližším ve víře. Myslím, že Pán Bůh ustanovil zpověď mimo jiné i pro její terapeutický účinek a pro „hříšníka“ má znamenat nejen rozhřešení s verbalizovaným odpuštěním, ale i nabídku podpory. Tak rozumím třeba Jk 5:16: „Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého."

Neznamená to všichni všem a nechci to vydávat za všeobecný mustr. Ovšem závisí na tom kvalita našich vztahů. Církev by měla být tak trochu rehabilitační ústav. Sám to tak prožívám. Tuhle jsem si hloupě vymkl kotník a v noci jsem zjistil, že nemůžu vstát a dojít si na toaletu. Nebyl to fajn zážitek a absolvoval jsem jeden ze svých hlubokých hloupých splínů. To víte, žiju sám. Pak mi ale jedna sestra přinesla do schránky léky, jiná napsala na WA abych nebyl blbý a normálně zavolal, že mi přijde pomoci, další upekla buchtu a to stačilo, aby má duše byla potěšená. Splín ze samoty to vyléčilo dokonale. Mimochodem – všechny ty sestry jsou vdané a mezi blézkými kamarády mám kluky a holky tak půl napůl. Podobně to prožila i Nela: Předloni skončila na pár dnů v nemocnici a vypadalo to tam trochu jako na procesí, chyběly jen monstrance. Návštěvy sborových tetiček (soudobá mládež používá spíše termín kámošky) a jejich rodin se míjely ve dveřích. „Tati, kdybych si zase myslela, že jsem sama a nikomu bych nechyběla, vzpomenu si na to“, komentovala to dcera.

Soukenický kazatel Broněk Matulík nedávno vyprávěl dětem, jak se můžou podobat rodičům, ale i Kristu. Já bych se Kristu rád podobal jako bratr, skrze něhož jsem uvěřil. Jeho domácnost byla tehdy otevřená všem a vždycky (i když to pak pro lásku ke své rodině poněkud omezil), o ničem nikdy moc nemluvil a raději udělal všechno, aby mi prakticky pomohl. Ale stačil mi i vydat svědectví o Vzkříšeném. Když jsem byl po pár týdnech pozván na oběd k jedné „pravověrné“ rodině, byl to pro mě poněkud stresující zážitek. Musel jsem přesně říci, jak proběhlo mé obrácení, ale v nevědomosti jsem zapomněl explicitně pojmenovat vyznání hříchů, protože jsem o věrouce věděl houby. Dneska už vím, že to nemysleli špatně. Jsem však nastaven spíše k praktické pomoci a tím, co dělám, se učím vnímat, komu a jak můžu být prospěšný než ptát se jak se ten druhý cítí duchovně.

Jsem rád, že mám kolem sebe bratry i sestry, kteří mi tu a tam nastaví zrcadlo laskavě a můžeme si dát kávu ve Fofru nebo doma, nabídnout si pomoc a přijímat ji. Jsem šťastný, že je může mít i Nela. A jsem nesmírně vděčný, že podporu a pomoc můžu nabízet i v své práce.

původně pro Sborové listy sboru Církve bratrské v Praze 1