1 Pt 2,1-10 Rosteme?

Podle Matouše to jsou poslední slova, která od Něj slyšeli Jeho učedníci předtím, než byl vzat na nebesa. A pro nás to jsou první slova bohoslužby šesté neděle po Svaté Trojici anebo sedmnácté neděle v mezidobí.

V církevním roce dnes máme šestou neděli po Svaté Trojici a ještě nás takových řekneme bezejmenných čeká ještě patnáct, než přijde advent. To ovšem neznamená, že by byla méně významná. Stará Jednota bratrská se snažila v rámci církevního roku otevírat důležitá témata, pro která nebyl v liturgickém roce žádný specifický svátek.

A tak spolu otevřeme jeden z textů, které nám Jednota bratrská na dnešek připravila.

Jako každý text v Písmu se i tento dá vidět různýma očima. Třeba: „když budeš špatný, lstivý, dvojí tváře a závistivý pomlouvač, přijdeš do pekla, nebudeš mít věčný život.“ Můžeme to vnímat jako jistou duchovní výhružku. Zkusím vám nabídnout ještě jeden pohled: „nebude s tebou dobře“. Všechny Petrem vyjmenované lidské vlastnosti nebo postoje se týkají vztahu k druhým, ne k Bohu. Žádná z nich se sama o sobě nezdá jako dočista fatální, nejde o krádeže, podvody a už vůbec ne o fyzické ubližování nebo dokonce vraždu. Nejde ani o modloslužbu nebo chození za jinými bohy nebo svěcení svátečního dne. Přesto jsou pro apoštola zásadní a zmiňuje je. Právě je. Možná si vzpomenete na výklad 128. žalmu, kde je psáno: „Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo chodí po jeho cestách! Co rukama vytěžíš, budeš i jíst. Blaze tobě, bude s tebou dobře.“ (Ž 128,1n) Tady je to naopak.

Mluví ke křesťanům, vykoupeným ne zlatem a stříbrem, nýbrž převzácnou Kristovou krví (1,19), jejichž víra a naděje se skrze Pána Ježíše upíná k Bohu (1,21). Tím očistili své duše k nepředstírané bratrské lásce z upřímného srdce. A Petr je nenabádá ani k náboženským úkonům ani k vytrvalým modlitbám, postu nebo jiným náboženským úkonům, ale k vzájemnému milování. Možná by ty vytrvalé modlitby, půsty, zpěv k Boží oslavě a cokoli podobného bylo jednodušší. Ale Petr vyžaduje bratrskou lásku.

Svůj list adresoval křesťanům z pohanů v Malé Asii, v oblasti Pavlova misijního působení. Je zřejmé, že byli pronásledováni a tak je chce povzbudit: Máte toho dost zvenčí a ještě se budete škorpit uvnitř? To vám moc nepomůže.

Ale co mám dělat, když mě ti lidé ve sboru tak moc štvou, jsou nedokonalí a dokonce i hřeší? Jak je mám milovat? No, začni u sebe. Odhozením svých vlastností, které vztahům nepomáhají, nabádá Petr. A protože byl sám celkem střelec, někdy i od boku, podobně jako synové hromu Jakub a Jan Zebedeovi a protože zažil i leckteré duchovní a životní pády, rozumí nám a dokáže poradit: „jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení; vždyť jste 'okusili, že Pán je dobrý!' Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je 'vyvolený a vzácný'.“ (2-4)

Uvěřili jste Bohu, přijali jste Krista a teď pracujte na svém duchovním růstu. To je Petrova odpověď. Kdyby to byla samozřejmost, kdyby to bylo jednoduché a šlo by to lusknutím prstu, asi by se tím tolik nezabýval. Často si myslíme, že jsme ušli velký kus cesty víry a blížíme se k dokonalosti, ale Písmo a v tomto případě Petr nás z toho trochu vyvádí.

Vidím to ve zmínce o duchovním mléku, tedy stravě určené dětem. Je to i pavlovské téma, když napomíná své korintské: "Já jsem k vám, bratří, nemohl mluvit jako k těm, kteří mají Ducha, nýbrž jako k těm, kteří myslí jen po lidsku, jako k nedospělým v Kristu. Mlékem jsem vás živil, pokrm jsem vám jíst nedával, protože jste jej nemohli snést – ani teď ještě nemůžete, neboť dosud patříte světu. Odkud je mezi vámi závist a svár, ne-li z toho, že patříte světu a žijete jako ostatní lidé? Když se jeden z vás hlásí k Pavlovi a druhý k Apollovi, neznamená to, že jste lidé světa?"(1Kor 3,1-4) Skoro by se chtělo říct s profesorem Jandou z filmu Marečku podejte mi pero „Stejné chyby, stejné známky“. Jenže Korintští křesťané od těch maloasijských mohli jen těžko opisovat, jako Tuček od Šlajze. A tak nezbývá než přiznat, že my lidé jsme prostě takoví. Nafoukaní, nadutí, pyšní na svou moudrost. Špatní, lstiví, dvojí tváře a závistiví pomlouvači. Něco o tom vím.

Cílem není zůstat živ jen o mléce. Cílem je růst a směřovat k masu – a teď se nechci dotknout těch, kdo je z nejrůznějších důvodů nejí. Cesta je růst. Náš osobní. Za ten jsme zodpovědní. K tomu jsme vybízeni.

Ne k tomu změnit ty druhé. Cesta je v přiznání právě vlastní nedokonalostI. K tomu nás Pavel vede drsně a Petr maličko mírněji. Vraťte se ke Kristu a vzpomeňte si, že i On, přestože je úhelným kamenem, byl staviteli zavržen. Měl každého z nás za přednějšího sebe a kvůli každému z nás šel na kříž.

Myslím, že naším úkolem je být těm druhým nablízku. Nabídnout jim podporující vztah a dát jim prostor, aby měli možnost i svobodu sami hledat, co jim v růstu brání. Ale aby to byl jejich růst. Každý kámen ve starověké stavbě byl jiný. Potřeboval jinak opracovat a jinak usadit, aby přesně zapadl na své místo. Naše zkušenosti jsou důležité pro nás, ale nemusí je kopírovat druzí. To, že nás Pán Bůh nějak přitesával neznamená, že je to cesta pro všechny další. Já jsem si musel sáhnout na dno, abych se k Pánu Bohu vrátil. Ale to neznamená, že to tak musí mít každý. To důležité je základní nebo, chcete-li, úhelný kámen.

Byl první. Stavěl se tam, kde se setkávají dvě nosné zdi. Podle něj se celá konstrukce vyrovnávala, určoval orientaci a rovnost dalších vrstev zdiva, podle něj se všechno další vyměřovalo. Žádný jiný kámen to nebyl a být nemohl – kdyby byl usazen nepřesně, a to bylo klidně možné, přenesla by se chyba i na všechny další. A tak je fajn si přiznat, že nároky na druhé by neměly být měřeny podle našich zkušeností a našeho poznání, nýbrž podle Pána Ježíše Krista zjeveného nám v Písmu. A zaplať Bůh, že to tak je. Uvěřil jsem před více než třiceti lety a po půlroce jsem byl hluboce přesvědčen, že rozumím všemu. Dokonale, nejlépe a jedině správně. Od té doby jsem ušel kus cesty a vidím, že tomu tak rozhodně nebylo. Kancionály byly špatně, musíme přece zpívat moderně. Tak, aby to mohli poslouchat mladí. Varhany byly pro starce. Dnes miluji hloubku kancionálových textů a potřebuji varhanní hudbu. Pomáhá mi vidět duchovní souvislosti i jinak než svým nedokonalým rozumem, zasahuje i další části mé duše a vede mě blíž ke svatyni svatých. Nespočítám, kolikrát jsem spadl a kolikrát jsem Boha opustil. Ale on byl vždycky tím úhelným kamenem. Nepohnul se. Já ano.

Co je základ mého života? Církevní tradice, důrazy na dogmatické detaily nebo sám Ježíš a láska, jako Jeho zásadní poselství? Když nás Pán Bůh povolal za své spolupracovníky na stavbě Svého domu, měřme od úhelného kamene, ne sami od sebe. Vracejme se k Němu. Buďme živými kameny, z nichž se staví dům. Nic více ani méně.

Mám ve sboru jednu tetičku, o trochu starší, než jsem já a ta tu a tam žehrá, že už není Pánu Bohu nijak užitečná. Ale já vím, že věrně organizuje bohoslužby tam, kde je, že svůj byt otevírá k rozhovorů všem, kdo to potřebují a že mě samotného nesmírně povzbuzuje tím, jak živý a upřímný má vztah k Bohu. Když je mi smutno, zavolám jí a povídáme si. Do Bethesdy chodím moc rád proto, jaká je tady atmosféra, jak dobře se mezi vámi cítím. To všechno mi pomáhá znovu se vracet k úhelnému kameni. To všechno mi připomíná, jaký je Pán Ježíš.

Někteří stavitelé Jej odvrhli a zahodili. Ale on je tak velký, že se všem těm lidem pořád plete do cesty. Přicházejí k pádu svým vzdorem. (8) A když o Něj zakopnou, je ten pád zpravidla zásadní a zranění vážné, pak se stává kamenem úrazu. To si Petr nevymyslel, to přijal z Písem: „Dosvědčujte svatost Hospodina zástupů! Jeho se bojte a strachujte. Vám bude svatyní, ale oběma domům izraelským kamenem úrazu a skálou, o kterou budou klopýtat, bude osidlem a léčkou obyvatelům Jeruzaléma. Mnozí z nich klopýtnou, padnou a roztříští se, uvíznou v léčce a chytí se.“ (Iz 8,13nn) A pro povzbuzení: toto praví Panovník Hospodin: „Já to jsem, kdo za základ položil na Sijónu kámen, kámen osvědčený, úhelný a drahý, základ nejpevnější; kdo věří, nemusí spěchat. Za měřicí šňůru beru právo, za olovnici spravedlnost. Lživé útočiště smete krupobití a skrýši zaplaví vody.  Vaše smlouva se smrtí bude zrušena a vaše úmluva s podsvětím neobstojí.“ (Iz 28,16nn)

Petr neplácá svá vlastní moudra, ale čerpá z Písem. A stejně jako Izajáš jde po úvodním napomenutí dál a povzbuzuje nás: „Vy však jste 'rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu', abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Kdysi jste 'vůbec nebyli lid', nyní však jste lid Boží; pro vás 'nebylo slitování', ale nyní jste došli slitování.“ (9n) Asi toho Izajáše četl, že? Tady čerpá z Exodu i Deuteronomia a když ty související texty o vyvoleném lidu budeme hledat, narazíme i na důsledek: „Čest mi vzdá zvěř pole, šakalové i pštrosi; obdařil jsem poušť vodou a pustou krajinu řekami, abych napojil svůj vyvolený lid. Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech.“ (Iz 43,20n) On se bez nás Hospodin obejde. Když to neuděláme my, má polní zvěř, šakaly a pštrosy, oázy v poušti a řeky v krajině. To všechno o Něm svědčí. A přesto nás volá a chce, abychom to dělali i my. Jak velká to je důvěra. Stojíme Mu za to.

A On sám je ten, kdo nás jako živé kameny spojuje do stavby Svého domu. Tak se Mu dejme k dispozici.

Amen

Pokoj bratřím i láska a víra od Boha Otce a Pána Ježíše Krista. Milost všem, kdo nepomíjející láskou milují našeho Pána Ježíše Krista. (Ef 6,23n)

LRS Chvaly, Bethesda | 27. 7. 2025