Zapalovač milosrdného Samařana z Karviné

Ondra je tak trochu úkaz. Napadal spoluvězně i zaměstnance, proto nám jej vodí za mříže. Býval spoutaný a ještě k tomu s rukama připnutýma k opasku. Některé odsouzené občas beru za ruku. Dotek se v rogeriánské terapii i v pastoraci smí. U Ondry to byl problém. Pouta byla jen jednou z překážek. Horší je, že prostě nesnáší dotyk chlapa.

RODINA A NÁSILÍ

Říci, že pochází z komplikované rodiny by byl čirý eufemizmus. Ondra to zveřejnil v pořadu Bez lítosti a také si přál, abych vám o něm napsal. Jeho otec si kdysi vzal ženu s několika dětmi, aby se s ní po čase rozvedl a začal žít s její dcerou, Ondrovou maminkou. Tu bychom rádi našli, ale nejde to. Žije někde mezi ostravskými narkomany. Všichni dál bydleli pohromadě v jednom domě. Osmnáct dětí, otec a dvě matky. Nic moc. Bití na denním pořádku. Tam někde jsou kořeny Ondrovy domněnky, že násilí všechno vyřeší.

Od dětství kradl a pral se, až se dostal se do výchovného ústavu pro mládež. Potkal tam vychovatele a začal s ním trénovat kickbox. Měl v něm první pozitivní chlapskou autoritu v životě, a tak se dařilo držet jej trochu na uzdě. Cvičil, běhal, pracoval na sobě. Ale jen chvíli. Při první příležitosti z pasťáku odešel a živil se tak, jak byl zvyklý. Nejvíce krádežemi aut. Brzy si začal přivydělávat „cikánskými zápasy v garážích“, jak to pojmenovává. Natrénováno měl, a tak si náš rabiát nějakou korunu vydělal. „Pak přišel jakýsi Čečenec a nabídl mi MMA v kleci ve Vídni. 300 tisíc když prohraju a 500 za vítězství“. Vyhrál. Násilí zůstalo běžnou součástí Ondrova života. Až jednou ve rvačce vytáhl nůž a bodl. Třikrát. Za dvanáct let trestu, v osmnácti letech věku. Nezměnilo ho to. I ve vězení dál řešil konflikty tak, jak se naučil. Když měli problém spoluvězni, Ondra jej za pár tabáků „vyřešil“ také. Výsledek je jeden pobodaný zbroušenou lžící, jeden s kotníkem přeraženým kovovou vězeňskou stoličkou, zbitých nepočítaně. A také dalších čtrnáct a půl roku trestu.

POMALÉ ZMĚNY

S kaplanem jsme dali hlavy dohromady a začali jsme se s Ondrou potkávat. Bylo a bude to ještě na dlouho. Vždycky, když se zdá, že jsme se někam posunuli, zase se to zhoupne. Něco vyvede. Plivne na lékaře, pořeže se, vyhlásí hladovku, spolkne zapalovač. Nebo se pověsí na okenní mříži. A vždycky mi to zavolá. Jednou se se mnou loučil, že to jde ukončit, jednou si mé číslo zablokoval (ale jen do druhého dne). A jednou mi volal vedoucí odborných zaměstnanců, že si s ním neví rady. Mám to do Karviné 380 kilometrů, v noci čtyři, přes den pět hodin jízdy. Domluvili jsme se tedy, že mi jej dovedou na Skype. „Doktore, já vám ho tam teda hodím, ale jestli mi to celé rozfláká, je to na vás“.

Po roce práce už nenapadá druhé a poslední týdny ani sebe. V půlce března mi do telefonu poprvé pověděl, že ho trápí, jak vzal člověku život. Do té doby byla oběť vraždy jen z**d, který si to zasloužil a není jej žádná škoda. Pravděpodobně zase něco vyvede. Ale nabral dobrý směr. Když o tom přemýšlím, nemám na tom zase tak velkou zásluhu. S panem kaplanem mluví o Kristu a čte Bibli. Modlí se za něj tetička Plichtová a vím, že i někteří z nestárnoucí generace. I Nela. Pan ředitel se snažil získat pro práci s ním své zaměstnance a ti, když si všimli drobných změn, svůj přístup k němu trochu přehodnotili. Jsme součástí tymu. Posouváme se pomalu, ale máme dost času. V kriminále by měl být do roku 2044, k tomu má ještě jedno soudní řízení.

DOPIS DO SOUKENDY

Protože ví o soukenických modlitbách, napsal vám dopis. Tady je:

P.B.P.J.K. [Tedy pochválen buď Pán Ježíš Kristus, abyste rozuměli.] Chci vám něco vzkázat z Věznice Karviná. Jmenuji se Ondřej a miluji Pána Ježíše Krista. Važte si svobody a rodiny, se kterou žijete společně, nebo ji plánujete. Já moc miluji svou rodinu, i když jsem o ni nakonec přišel. Na hodně dlouho. Každý z nás žije jen jednou a nejhorší na tom je to, že někdy nestihneme říct, to, co chceme někomu, koho milujeme. A pak vás to trápí, když jste každý den sami. [Ondra je po všech těch průšvizích už půldruhého roku umístěn v oddělení se zesíleným stavebně-technickým zabezpečením mezi nejnebezpečnější odsouzené a je sám na cele. Asi do konce června. Ovšem díky pochopení pana ředitele může na hodinu vycházky s vězni z běžného oddílu nebo na dvě tři hodiny televize s vybraným doživotně odsouzeným.] Chtěl jsem je ještě vidět, ale vlastní vinou se stalo něco nepříjemného a vyčítám si to každý den. Najednou si vás po X letech najde místo k zamyšlení. Drazí bratři a sestry, může se to stát komukoli. Budete si říkat »proč já« a nakonec si řeknete »buď mám odolné tělo nebo to skončím«. O sebevraždě si nakonec řeknete, že to není řešení a začnete žít spokojený život s tím, že vás už nikdy nemůže potkat nic horšího. Ale přijde další bolestivý úder do srdce a tam, kde jste, se vám nedostane pomoci, protože jste jen číslo. Pan Vašek ví, o čem píšu. A tak vás prosím, buďte na sebe milí a trpěliví. Pán Ježíš chce, abychom Ho napodobovali. On je ten nejlepší a chce, abychom Ho napodobovali. Pak není šance, abysme žili špatně. Jen tak poznáme, co je to život a dar sloužit si. Mějte se hezky. Ondřej – milosrdný Samařan.

Doteď se podepisoval jako Herkules a vlastně nevím, kde se stala změna. Každopádně jeho rodina je problém. Sestra z Anglie poslala dalšímu bratrovi peníze na balík, protože ve vězení si Ondra sám nemůže koupit ani základní hygienu. Poslal jsem mu sice blok, papíry, propisky a pár známek, kalendář se jmény, aby mohl přát k svátkům. To můžu. Ale hygienu do tohoto typu zásilky přidat nejde. Brácha peníze propil. Třikrát za sebou. Teď zase ségřin manžel další peníze prosázel. Asi se za to všichni stydí, a tak postupně ve věznici blokují své číslo, aby jim nemohl volat. Na chvíli, pak to zase změní. Objevila se jiná sestra, která mu balík slíbila. Po týdnu naděje mu řekla, že peníze potřebuje pro dceru. To je ta rodina, kterou miluje. Na šestadvacetiletého kluka je toho skoro dost. Zkouším mu nahradit otce. Přidala se k tomu Nela a prohlásila, že když budu táta, bude ona sestra. Teď má i babičku. Tetička Plichtová se ptala, jestli nějakou má a že by ho adoptovala. Bude mu psát a on jí bude posílat odpovědi na adresu spolku. Zdá se, že právě vztahy a blízkost mu chyběly. Učí se je.

ZAPALOVAČ NA SVĚDECTVÍ

S Ondrou je všechno jiné, než jsme běžně zvyklí. I svědectví. Před časem spolkl zapalovač. To vězni občas dělají. Zasekl se mu v jícnu a operovat jej pro vysoké riziko odmítli. Tak jsme se s panem kaplanem modlili, protože šlo o život. Volal mi: Pane Vašku, byl jsem na rentgenu. – Co jste zase vyvedl? [Vyvézt vězně, který je na indexu nebezpečných osob do civilní nemocnice je riziko a proto je taková akce velmi náročná. Sanitka, samopaly, policie a tak dále.] – Nic, měl jsem záchvat, snědl jsem klobásu. – Ondro, vždyť měsíc řešíme nedráždivou dietu! [Poplivanému panu doktorovi se moc nechce vycházet mu vstříc.] – On mi ji nabídl vězeň a nešlo to odolat. Byla krásná. Taková ta tvrdá a papriková, připomněla mi Ostravu. [Mně to zase připomnělo ovoce v ráji.] – Papriková? Vždyť víte, že po koření vám je špatně. – Ale paprika není koření. A já jsem si ji opekl. – Ondro… – No jo, udělal jsem si šouličku z prostěradla a zapálil. Hořela dvě minuty a z klobásy krásně kapal tuk. – Ondro … – Ale musíme chválit Pána Boha a Ježíše. – Jo, že nechytila cela! – Ne, dělali mi rentgen a ten zapalovač už tam není. Normálně ze mě vyšel a já ani nevím jak.