Se Zdeňkem Navrátilem k soudu se zárukou nepůjdu

Letošní jaro bylo hodně těžké. Uzavřelo koro tři roky života. Přemýšlíte, jestli to je prohra nebo není. Ale jinak to prostě nešlo. Hlavou se vám honí, jestli to celé mělo nějaký smysl nebo ne, jestli to vůbec děláte alespoň trochu dobře. Co se dalo udělat jinak. A také ti další. Jejich rodiny i blízcí. Pro někoho jsem teď zločinec, který se podepsal pod tím, že Zdeněk Navrátil nejspíš zůstane za mřížemi a možná tam i zemře. Kdoví. Jak jsem to jako věřící, potažmo duchovní mohl udělat, když křesťanství je přece o milosrdenství? Co když si teď něco udělá? Jo, to jsem se taky ptal. I lidí, jichž si hluboce vážím. I svého zpovědníka. I Pána Boha. Ale já chci být milosrdný a zodpovědný i ke společnosti.

Nechceme být blázni, co tahají vrahy z kriminálů za každou cenu. Chceme pomoci těm, kdo si nechat pomoci chtějí a jsou schopní na sobě máknout. Těm dalším budeme nablízku, i když to třeba vypadá, že to nemá smysl. I když slyšíme, že si to nezaslouží. I když je to s nimi často jako na houpačce. Ale v base. Vzpomenete si i na to, jaká spoušť za nimi zůstala. Šanci má každý. Jen pro to musí něco udělat a ne jen čekat, že za něj někdo podepíše papír. Pro OIKIA záruka za dovršení nápravy nikdy nebude jen formalita. Vždycky bude znamenat odpovědnost a práci. Proto jsem se pod to s čistým svědomím podepsal. A víte co? Jsem na to hrdý.

Článek o tom, proč a jak se to stalo, si přečtětě na stánkách OIKIA.