Jn 14,12-31 O Duchu Svatém

Nazaretský svým učedníkům umyl nohy a povečeřel s nimi. Už je opustil Jidáš, aby svého Pána vydal velekněžím. Jsou před Ním poslední hodiny svobody a chce apoštolům předat svůj odkaz. A nejen skupině, ledasco se dozví i někteří z nich osobně. Šimon se chystá Pána následovat komkoli, dokonce až na smrt a dozví se, že tak jednoduché to nebude. Tomáš přiznává, že neví, kam jeho Pán odchází a chce ukázat cestu. Filip vyznává, že to nejzásadnější je, aby jim Mistr ukázal Otce. Juda se zeptá, proč se Kristus nedá poznat celému světu. A konečně: Pán zjeví i důvod, proč to všechno dělá „Řekl jsem vám to nyní předem, abyste potom, až se to stane, uvěřili,“ čteme v závěru kapitoly.

Ale podívejme se, o koho Pán pro nás Otce požádal? Paraklétos – ČEP a katolický liturgický překlad zde mají Přímluvce, ostatní, včetně Martina Luthera a kralických Utěšitel. Původní význam řeckého slova je někdo poslaný na pomoc. To zapadá to do kontextu Kristova vyučovaní: „Až odejdu, nezůstanete bez pomocníka.“ Ale znamená to také obhájce nebo zastánce. Ze substantiva je odvozeno sloveso parakalein a to má překvapivě také několik významových variant: prosit, žádat, povzbuzovat, napomínat, utěšovat. Snad si tedy můžeme říci, že Kristem vyprošený Duch Svatý je Ten, kdo každého z nás osobně povede, bude nás těšit v bolestech, povzbuzovat když to budeme potřebovat, napomínat i usvědčovat z hříchu, ale také se za nás bude u Otce přimlouvat, když bude třeba. Někdo, kdo je s námi v nejintimnějším osobním a láskyplném vztahu.

A také obhájce. Mezi vězni jich potkávám poměrně hodně. A zdá se mi, že je to celkem zajímavý příměr. Nikoli stoprocentní, ale zajímavý. Advokát je většinou jediný, kdo se může s někým obviněným ze závažného trestného činu hned a pak kdykoli setkat. Zastupuje jej před soudem, radí mu. Je jediný, kdo s ním může jít úplně všude. Pomáhá s obhajobou a zprostředkovává velkou spoustu věcí. Všechno, co se odehraje je jen mezi nimi dvěma. Nikdo nesmí kontrolovat jejich poštu nebo odposlouchávat telefonáty. Neřeší tolik, co potřebují další obvinění ze stejného zločinu, je tady pro klienta.

Paraklétos. Kristem vymodlený Ale i tady je v řečtině drobný háček. Slovo allos se dá přeložit jako „jiný“ – a rozhodly se pro to všechny dostupné české překlady – ale také jako „druhý ze dvou“ nebo prostě „další“. Jiný a přece stejné podstaty. Jiný a přece tentýž. Zdá se, že se zde před námi otevírá věčné tajemství trojjediného Boha, Božské Trojice. Otec, Syn i Duch Svatý jsou každý jiný a přece titíž. „Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky!“, čteme v 10. a 11. verši. Duch Svatý bude s učedníky „na věky“. Už neodejede. Nebude na zemi jen omezený čas, jako byl Nazaretský Ježíš. A tak mi to nezní jako „ve vší pietě pěstujte mou památku“, ale „pojďme společně pokračovat v tom, co jsem začal. Představme světu Otce. Živého Boha.“

Úloha, jíž se zcela zásadně mění smysl učednického života. Doteď následovali svého Mistra a tu a tam plnili Jeho úkoly. Absolvovali výcvik. Teď si mají vyhrnout rukávy a pustit se do toho sami. Vlastně ne. Pán bude ve Svém Duchu s nimi. Na věky. Z Kristových dětí se nestanou sirotci. Nemusí jim být líto, že Mistr odejde, dokonce to bude k užitku, řekne Pán za chvíli a najdeme to v 16. kapitole: „Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.” (16,7) Nemusíte se bát: „Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!“ V Duchu Svatém vám „zanechávám svůj pokoj“. To není jen klídek a pohoda, ale trvalé společenství s nebeským Otcem. A nebojte se, že byste to nezvládli: „Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“ To je Kristův kšaft, to je, alespoň pro mě, smysl Letnic.

K tomu, abychom ono poslání dokázali naplňovat, potřebujeme tři věci, kterých jsem si všiml, a které podle mě nelze číst bez vzájemné souvislosti. Prozkoumáme je spolu?

O první čteme ve 12. verši: „Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci.“ Je otázkou, jak se na tento verš dívat. Měli bychom dělat ještě zázračnější skutky než jaké činil náš Pán? Lépe křísit mrtvé? Důkladněji uzdravovat? Efektivněji vyhánět démony? Jistě to jsou věci, které se v církvi dějí a máme o nich mluvit, dokonce bychom o ně měli prosit. Pán Bůh dává duchovní dary, o nichž bude za pár let psát zejména apoštol Pavel. Řekl bych však, že ne na efekt, nýbrž ke službě. Kristův odkaz a pověření mi zní: „Tak já půjdu a na vás je, abyste pokračovali v tom, co jsem dělal. A protože jsem s vámi byl jen krátce, uděláte toho mnohem víc. Prostě pokračujte, bude vás na to dost a dokážete to, co jste viděli u mě. Já tady končím a jdu k Otci.“ Více skutků, které představí našeho nebeského Otce. Toho má naše práce oslavovat. Ne církev a už vůbec ne nás samotné ani naši práci, jakkoli je třeba i dobrá, vítaná a chválená. Vtip seslání Ducha Svatého je i v tom, že ty skutky neděláme my, ale Pán Bůh sám skrze nás. „A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu. Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním.“ Jsme nástroje. Bůh je tak mocný, že dokáže použít i tupý nástroj. Ale lepší je tupý nebýt, protože s ostrým nožem se přece jen krájí lépe. Skoro se mi chce říct, že další překlad by mohl bát „nástrojař“.

Pán Bůh nás v tom nenechává samotné a Kristus Pán nám právě v této souvislosti odkázal podporu, a to je můj druhý bod, který je s tím prvním úzce propojený. Nemám pocit, že je před námi obecné zaslíbení týkající se jakékoli situace a veškerých našich proseb. Ani se mi nezdá, že by zde Kristovo svaté jméno bylo zaklínadlem nebo kouzelnou formulkou. „Stačí to říci takhle a stane se to.“ Prosit v Ježíšově Jménu pro mě znamená prosit na Jeho místě, s Jeho pověřením. V souvislosti s naším posláním. A to je odpovědnost. Abychom věděli, jaká pověření Kristus Pán dává, potřebujeme s Ním komunikovat a poznávat Jej. Když se zamilujete, jste nadšení a být bez toho druhého je nepřijatelné. Ale teprve postupně zjišťujete, jakou má rád barvu, co jí a nejí, co rád poslouchá a ještě později kdy nejraději usíná a vstává. To vztah posouvá do další roviny. Co má rád náš Pán? I to nám paraklétos ukazuje.

A týká se toho má třetí a poslední poznámka 15–17: „Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.“ Základním předpokladem dodržování přikázání je „Milujete-li mne“. Láska, vztah, víra v Ukřižovaného a Vzkříšeného. Žádný sentimentální citeček, ale životní postoj. Bez něj všechno další ztrácí smysl. Bez něj není možné Krista poznat, jak se dozvěděl Juda, ne ten Iškariotský: „"Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu?" Ježíš mu odpověděl: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal.“

Ptáme-li se, jaké slovo a jaká přikázání zachovávat, dávají nám jasnější odpověď Janovi synoptičtí kolegové. S takovou otázkou se podobáme zákoníkovi, který podle Matouše chtěl Nazaretského pokoušet a podle Lukáše se Jej ptal: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?” Odpověď dobře znáte: Milovat Hospodina je první. Z toho vychází láska k bližnímu za předpokladu, že máme rádi i sebe samotné. Podle Marka je to víc než oběti a dary, podle Matouše „na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.”

Lukáš pak nechal Nazaretského reagovat na druhou zákoníkovu otázku: „A kdo je můj bližní?” Rádi bychom si to někdy ulehčili a hledáme zjednodušující zkratky. Ale Písmáci vědí, že Lukášovo podobenství o milosrdném Samařanu neřeší, kdo je můj bližní, ale komu mohu být bližním já. Větší skutky. Kristus Pán stačil na zemi svou láskou zasáhnout desetitisíce v Palestině. Dobře, tak třeba statisíce. Ale my jsme posláni do celého světa. To je víc než oběti a dary, v tom je celý Zákon i Proroci a celé evangelium. To je královský zákon, jak jej ve své epištole pojmenovává Jakub.

Znám spoustu skvělých až brilantních kazatelů, některé poslouchám nadšeně až s otevřenými ústy. Mám rád dobré biblické komentátory. Ale nejsem si jistý, jestli bych je chtěl co učedník následovat. Neznám je. Mým duchovním vzorem je někdo jiný. Zhruba třicet let. Před měsícem jsem s ním zašel do naší oblíbené cukrárny. Její majitelka, dáma asi tak lehce po středním věku, kolem něj chodila, hladila jej po rameni a nakonec jej políbila na tvář. Krystalická vděčnost a láska, museli byste to vidět. Tak koncentrovaná, jako když výpek z masa vyvaříte na tuk a on se vám na dně hrnce tak krásně medově táhne. „Václave, on jí nedávno zemřel manžel”, řekl mi. A dodal: „a já jsem ho doprovázel ke smrti”. Tak nějak podle mě vypadá, když Kristovu lásku neseme dál. Když neřešíme, kdo je náš bližní, s kým sedáváme v kostelní lavici, ve vašem případě na židli, ale komu bychom mohli posloužit, komu bychom ukázali na lásku živého Boha.

A tak se jej snažím napodobovat. Ve věznicích až na výjimky nedělám bohoslužby. Ale snažím se být jim nablízku, nabídnout vztah. Zítra ráno jedu do Karviné a tam mám v péči některé vejlupky, které kolegy ve věznicích neuvěřitelně vysírají. Minule mi jeden z vedoucích vysvětloval, že si to nezaslouží. No, nezaslouží, má pravdu. Ale ani my si Boží lásku nezasloužíme. A vztah pro mě není žádný romantický citeček. Učím se to. A asi budu až do smrti. Na druhou stranu potřebuji být pravdivý a s kolegy ve věznicích spolupracovat. Vnímat, co si myslí a jak naše společné klienty vidí. A tak jsem na jaře musel třem doživotně odsouzeným říci, že s nimi k soudu o podmíněné propuštění se zárukou nepůjdu. A také vysvětlit proč. A také čelit z různých stran výtkám, že budu zodpovědný za to, že třeba v kriminále umřou. Budu. No a co? A víte

Duch svatý je v tom klíčový. Láska k Bohu, bližním i sobě je Jeho darem. Apoštol Pavel zahynul hymnus lásky mezi dva oddíly o charismatech a myslím že to udělal naschvál. Ale současně je také ovocem Jeho působení. Prvním ze seznamu v Ga 5,22. Ne, všichni nemáme dar uzdravovat ani každý z nás není prorokem. Ale láska je něco, co všichni nést můžeme. Jak na to? Je to na každém z nás. Můžeme o to Boha poprosit třeba s 51. žalmem: „Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha. Jen mě neodvrhuj od své tváře, ducha svého svatého mi neber! Dej, ať se zas veselím z tvé spásy, podepři mě duchem oddanosti. Budu učit nevěrné tvým cestám a hříšníci navrátí se k tobě.“

Kéž nám v tom sám Bůh Otec pro Pána Ježíše Krista skrze Ducha Svatého pomáhá.